…tak na to raději dopředu upozorňuju. Jestli se nepročtete až nakonec, tak se vám ani nedivím 
O nic stejně nepřijdete…Není tu nic světoborného ani zásadního…Raději jukněte na stránky v kolonce Oblíbené.
O nic stejně nepřijdete…Není tu nic světoborného ani zásadního…Raději jukněte na stránky v kolonce Oblíbené.Já si tu chci jen zaznamenat poslední dny…Byly dost hektické a něco z nich si chci uchovat…
Ještě donedávna jsem marně čekal, až se někdy stane to, že když se na něco a někam strašně moc těším, že se to taky náležitě povede. A naopak.
Když se někam netěším, obvykle je z toho pak výtečná akce. A když už se na něco nemůžu dočkat, většinou mě pak něco nebo někdo hrozně zklame. Možná další Murphyho zákon, nebo spíš Ebí paradox
Když jsem se ale nedávno těšil na Nohavicovo DVD, tak se to prolomilo. Sice nejprve přišlo maličké zklamání, ale pak už to bylo jen výtečné a vynikající. Konečně mě něco, na co jsem se moc těšil, nezklamalo.
Jenže teď se to zase vrátilo do “normálu”. Nechtěl jsem to sem předtím psát, ale když jsem odjížděl do školy, tak jsem se netěšil vůbec. Na školu ani trochu, na tu únavnou cestu taky ne a z myšlenky na večírek s bandou spolužáků mi taky trochu vstávaly vlasy hrůzou. Konejšil jsem se jen tím, že to aspoň všechno bude v Olomouci, kde to mám rád.
Asi tuším, jak to netěšení vzniklo…Pokud jde o školu, může za to zápis. Zápisy nemám rád. Je to takový zvláštní den, kdy se hodné paní ze studijního (asi oddělení nebo odboru…já nevím, běžně se totiž říká jen “ze studijního”, nebo “na studijním”) promění v nevrlé, otrávené saně, které vám dávají najevo, jak moc jim komplikujete život. Celý rok vám s čímkoliv pomohou, ale během zápisu jsou horší než úřednice na poště.
Posledních 5 komentářů